NOVÁ CESTA POZNÁNÍ

Ukázka z knihy

Celý můj život až do první meditace 1. října 2001 probíhal přímo, bezproblémově a jednoduše. Nebyl poznamenán žádným neštěstím ani utrpením. Vyrostl jsem na Slovensku, v umělecké rodině. Později jsme se přestěhovali do Prahy a také já jsem se věnoval kumštu. Publikoval jsem své kreslené vtipy po různých českých novinách a časopisech. Měl jsem manželku a dítě, se kterými jsem emigroval do tenkrát ještě západního Německa. Po revoluci jsem se vrátil zpět domů, začal úspěšně podnikat a moje sebevědomí stále rostlo… Takže jsem se zanedlouho rozvedl a začal žít egoistickým životem jenom sám pro sebe. Tento život se mi strašně líbil. Zabýval jsem se jenom svými koníčky, které mě bavily, přes léto jsem jezdil sbírat minerály, pěstoval jsem na balkóně rajčata, vstával po jedenácté… A peníze? Ty mně vydělávaly moje obchody s kameny a bižuterií, takže na chlast a neřesti mě vždy zbývalo dost. Obklopoval jsem se mladými lidmi, hlavně holkami, se kterými jsme chodili „pařit“. Tento výraz zahrnuje zábavu, chlast a koneckonců i páření. Z tohoto blahobytného šílenství mě občas vyrušil jenom mírný nedostatek financí, protože obchody fungovaly hlavně v turistické sezóně. Mimo ni jsem jezdil za svými přáteli do Německa, hlavně za mým nejlepším německým kamarádem Maxem. Tento kamarád je významný grafik a redaktor ve světě mineralogické literatury. Občas jsem mu vypomáhal s novými knížkami o kamenech, které jsem tak vášnivě sbíral. Vždy jsem ale na sobotu a neděli opustil Německo, běžel za svými pařiči a pařičkami. O víkendu jsem vypil litry Becherovky, po kterých jsem uměl holky bavit a svádět, takže bylo hodně sexuálních zážitků. Děvčata se mi tak rychle střídala v posteli, že ta ani nestačila vystydnout. Vždy jsem byl ale otevřený a upřímný, až moc… Všechno jsem všem vykecal, takže v neděli už všichni věděli, se kterou jsem byl v sobotu v posteli, jak dlouho to trvalo a kolikrát… Takže z tabu a intimností se stávaly veřejné informace, a všichni věděli, co jsem zač. Jak je zvykem na malém městě, tyto informace se šíří velice rychle. Moje pověst mi vytvořila image kurevníka, opilce a chlípníka, který se zajímá jen o sukně, chlast a zábavu. Udivovalo mě, že děvčata tato pověst vůbec neodrazovala, naopak měly o mě zájem, a tak jsem byl v tomto směru stále úspěšnější. Na podzim jsem ale utíkal před děvčaty do Německa za svým kamarádem Maxem do Starnbergu u Mnichova. Byly tam spousty lidí, hodně legrace a vždy se víc kecalo, než pracovalo – což mně vyhovovalo. V této době se Max spřátelil s malou, blonďatou psycholožkou, říkejme jí třeba Růžena. Tato veselá, malá Němka byla ale velice schopná. Pracovala v oboru kineziologie a pokyvováním rukou svých klientů jim dokázala najít příčiny jejich zdravotních a duševních problémů. Měla dokonce školu pro léčitele a ve svém oboru byla uznávanou osobností. Informace, které brala přes svaly rukou, nazývala vesmírný internet. „Taková blbost,“ jsem si říkal, a měl jsem z toho jenom srandu. Němci blbnou a už nevědí, co roupama dělat. Samozřejmě, že jsem ničemu takovému nevěřil a dělal jsem si z nich jen legraci.

Jednoho dne přišla Růžena za Maxem do jeho nového bytu. Stěhoval se právě od manželky, se kterou se rozváděl a já, jako rozvedený mazák, jsem mu ve všem pomáhal. Růžena mě poprosila, jestli ji půjčím mojí ruku, aby se mohla na něco zeptat svého vesmírného internetu. Začala s ní pokyvovat. Najednou jsem cítil ohromný proud energie od Země, která procházela přes ramena a ruce ve spirálách ven. Bylo to strašně intenzivní. Cítil jsem různé energie a tlaky, myslel jsem si však, že to je ze stěhování Maxovo těžkých knížek. Nakonec jsem si řekl, že blbnu. O několik dnů později jsem moje pocity Růženě vylíčil, ta byla šťastná a říkala, že jsem dobré médium.

Působil jsem tedy v Německu jako pomocná a zábavná síla zároveň. Vždy po víkendu jsem s sebou přinesl kopec veselých historek z českých postelí. Tato tabuizovaná sexuální témata se Němcům ohromně líbila. Max hltal moje zážitky jako divý. Myslím, že i na tento popud si našel novou přítelkyni, o dvacet let mladší, a vedl s ní po delší pauze veselý sexuální život. Vždy při pondělních snídaních jsme si vyměňovali „chlapské zážitky“ o ženách. Tak takový veselý a pohodový život jsem vedl, a to až do první meditace.

Všechno začalo nevinně a nenápadně. Růžena se toho podzimu dala pracovně dohromady s jakýmsi čínským léčitelem, který léčil přes různé energie a nutil své pacienty meditovat vždy kolem deváté večer. Já jsem si myslel, že Němci našli zase nový styl blbnutí, a dělal jsem si z nich opět legraci. Jednoho dne, a to právě 1. října 2001, jsem byl pozván jako čestný host na osmnácté narozeniny Růženiny dcery. Říkejme této mladé kočce třeba Sára. Byl jsem pro ní jakousi vrbou, poradcem v mužských záležitostech. V té době měla Sára chaos mezi svými láskami a já, jako starší kurevník, jsem jí radil jak na chlapy. Sára trvala na tom, abych přišel na její oslavu, kam byli pozváni opravdu jen ti nejbližší a vyvolení… Tato oslava mně přišla divná. Všichni chválili všechny. Všichni říkali, jak milují Sáru a opačně. Všichni si vzájemně děkovali a chválili se… No prostě nuda. Žádná pořádná zábava ani ostuda, žádné chlastání a divočina. „Jak se ti Němci mohou takto bavit?“ říkal jsem si pro sebe, ale nedal jsem na sobě nic znát. To jsem dokázal vždy dobře, přizpůsobit se prostředí a splynout s davem. Sára dostala mnoho hodnotných darů – auto, šaty, peníze atd. A jako vyvrcholení této nudy přišla večerní meditace, a to přesně ve 21,00 hodin. No, to už bylo i na mě moc! Chtěl jsem okamžitě zdrhnout. Přece nebudu blbnout s nějakými meditacemi jako oni! K tomu mě přece nemohou donutit! Na druhé straně to byli ale kamarádi, a nechtěl jsem jim kazit jejich oslavu. Hosté si najednou začali sedat v různých meditačních pozicích na zem. Sára zahajovala meditaci a její maminka přísným zrakem dohlížela, jestli všichni dělají všechno správně. „No, to už asi z toho nezdrhnu,“ pomyslel jsem si. Nevěděl jsem, co mám dělat. Sedl jsem si tedy do pohodlného gauče, jako starý fotr k televizi. Všichni ostatní seděli vážně na zemi a nasazovali svaté ksichty. Já na ně koukal jako blázen a málem jsem se smíchy neudržel. Bohužel, musel jsem hrát tuto hru s nimi. Růžena viděla moji nejistotu a klidně mi řekla, abych se uvolnil, dal ruce dlaněmi k nebi na kolena a vypnul myšlenky. Nastalo posvátné hrobové ticho, koukal jsem do blba… Růžena byla ale přísná učitelka a úsměvem pokárala každého, kdo se meditace nechtěl účastnit. Po opakovaném úsměvu jsem se cítil už trapně, a zavřel oči. Nechtěl jsem dát najevo, že si z toho dělám prdel. Řekl jsem si: „No zavřu oči, chvíli budu dělat meditujícího, hlavně abych neusnul!“… Co se ale dělo dál, mě doslova šokovalo a nadchlo zároveň. Růžena říkala, abych nemyslel, tak jsem to tedy zkusil. Ono to opravdu šlo! Zavřel jsem oči a dovedl jsem jako na povel vypnout všechny svoje myšlenky. A najednou to přišlo. V té tmě se zavřenýma očima jsem uviděl pohyb bělavě modré zářící energie… Šla směrem od mé hlavy v pulsech do tmy zavřených očí. Pak se to ale změnilo, energie se opět v pulsech vracela. Občas jsem otevřel oči, abych přerušil tento nesmysl. Nevěděl jsem, co se děje! Šokovalo mě, že když jsem otevřel oči, viděl jsem v reálu stopy po zářivě modré energii. Zvědavost mně ale nedala a opět jsem zavřel oči. Ono to totiž bylo strašně příjemné… Pulsy se zrychlovaly, až modrá svítící energie postupně zaplnila prostor mého vidění se zavřenýma očima. Zaplavovalo mne vnitřní teplo a cítil jsem energii, kterou jsem viděl. A když už všechno bylo krásně bělavě modré a svítilo, tak se mi v tomto prostoru zjevila „zlatá sova“! Měla veliké oči, nebyla však ze zlatého kovu, ale zářila. Vydávala světlo, zlaté světlo. Párkrát na mne mrkla, a to mě dorazilo! Naštěstí patnáctiminutová meditace končila. Hosté vstávali a otřepávali se, jak jim nařídil jejich čínský učitel, aby nabranou energii rozproudili po celém těle. Já jsem třepal spíš hlavou – nechápal jsem, co tito blázni se mnou provedli. Byl jsem celý zpocený a musel jsem vystřelit ven na zahradu trochu se zchladit. Logika, která byla v mém životě vždy na prvním místě, byla otřesena. Nechápal jsem, co se stalo, a myslel jsem, že mne při této hromadné meditaci zmanipulovali. Rychle jsem strachy utekl domů k Maxovi, kde jsem bydlel.

Trvalo několik dnů, než jsem se odvážil Růženě vše říci, co jsem cítil u její meditace. Styděl jsem se, a nechtěl jsem blbnout, jako všichni kolem dokola. Když to Růžena slyšela, vyskočila ze židle a vykřikla: „Musíš dál meditovat! Medituj každý den! Já medituji už léta, a ještě jsem nic podobného nezažila! Sova je veliký symbol!“ No, neměl jsem z toho moc velikou radost, ale Max se toho chytl a každý večer ve 21,00 mne nutil meditovat. Snažil jsem se z toho vždy vykroutit, ale on byl přísný a navíc strašně zvědavý, co se bude dít dál. Takže každý večer ve 21,00 jsem musel meditovat. Meditace probíhaly v leže na zádech. Ruce jsem dal vedle sebe dlaněmi k nebi a vypnul myšlenky. A to bylo překvapující – vypnout myšlenky šlo jako po másle. Všichni kolem se divili a ptali se, jak toto jenom mohu dokázat. Já jsem jim na to neuměl odpovědět, prostě to šlo. Každý den jsem viděl „ve stavu bez tvorby myšlenek“ různé věci… …A jaké věci! Byly to energie různých tvarů a barev, někdy to vypadalo jako ohromný ohňostroj na hvězdném nebi. Meditační vidění se ale vyvíjelo dál, začal jsem vidět různé tváře, zvířata a oči… Jednoho večera jsem zase viděl plno různých očí. Zjevilo se mi zajímavé velké oko ze starého Egypta, jakoby nějakého faraona. Vtom slyším najednou v sobě silný hlas. Všechny chlupy na těle se mi zježily, takovou silou na mě tento hlas promluvil. Děsivé bylo, že to nebyl můj vnitřní hlas, to jsem poznal okamžitě. Tento hlas řekl s velikou silou slovo „Ra“. V pozdější době jsem se dozvěděl, že to je egyptský bůh slunce. No, to už na mě bylo trochu moc! Obrázky, to jsem ještě jakž takž snesl, ale aby do mě někdo cizí mluvil? To mě nahánělo husí kůži. Růžena však chodila za námi každý den na návštěvu a naléhala, abych dál meditoval. Navíc chtěla, abych zážitky z meditací začal zapisovat. Strašně jí vše zajímalo. A tak jsem psal a psal.

Nejdříve jsem si myslel, že mluvím sám se sebou a pracuje jenom moje fantazie. Brzy jsem však pochopil, že se jedná nejspíš o nějakou komunikaci. Dostával jsem totiž informace, které bych si jen stěží vymyslel. Nikdy jsem nebyl ve škole moc dobrý žák a největší hrůzu jsem měl z knížek, a to mám dodnes. Nesnáším totiž četbu. Taky jsem přečetl v životě jenom dvě knížky, a to jako malý chlapec ve škole. Byl to Drákula a Tom Sawyer, a to mě dalo tenkrát zabrat. Ačkoli mám knížky rád, čtu z nich jenom hezké barevné obrázky. Při meditacích jsem se časem naučil rozeznat svůj vnitřní hlas od toho hlasu druhého, který se mnou mluvil sice stejnou řečí, tónem i hlasem, ale byl úplně jiný. Byl plný lásky, pochopení, světla… Těžko se to píše, aby to nevyznělo kýčovitě, ale moje prožitky tomu odpovídají. Nechápal jsem, proč právě se mnou chce nějaký duchovní svět kecat, vždyť jsem si tak krásně a pohodlně žil. A najednou mě tady někdo zasílá pravdy o životě, o vývoji, o pomoci všem bytostem a podobné věci, které mě nikdy příliš nezajímaly. Proč právě já mám takovou smůlu? Opravdu, bral jsem to jako smůlu a pořád jsem se ptal, proč právě já. Ať to sedne na někoho jiného, vždyť je plno lidí, kteří se zabývají duchovnem celý život. Já jsem chtěl mít jen klid a svůj blahobytný, prostopášný život. Později jsem pochopil, že to bylo jenom moje ego, snažící se zabránit duchovnímu probuzení.

Začátkem prosince jsem všechno, ač nerad, vyklopil svým rodičům. Moji rodiče byli za mlada na Slovensku slavní umělci. Otec byl známým karikaturistou, humoristou, psal povídky, často účinkoval v televizi, prostě byl slavný a žil bohémským životem. Maminka zase působila jako sólistka v pantomimickém divadle a vystupovala po světě. Rodiče měli raketovou kariéru a už jako mladí umělci dosáhli značné popularity. Pak ale přišel nechvalně známý rok 1968. Moji rodiče byli hrdí a oba tvrdohlaví. Nechtěli slevit ze svých antikomunistických názorů. Nechtěli se komunistům podvolit. Po roce 1968 si mnoho jejich přátel – umělců sypalo popel na hlavu. Ti pak mohli vesele dál tvořit a vydělávat. Moji rodiče se však zařekli a o politické prostituci nechtěli ani slyšet. Následkem toho nemohli pracovat. Byli odříznuti od práce, od peněz a spousta rádoby přátel se na ně vykašlala. Najednou se ze slavných osobností stali černé ovce, ke kterým se není radno přibližovat. Pro rodinu to byly velice těžké časy. Rodiče se v této době začali ptát: „Proč?“ Začali hledat nové přátele a hlouběji přemýšleli o smyslu života. Našli východisko v duchovním životě. Oslovily je knížky různých mystiků a tento svět jim učaroval. Byl to tajemný svět duchovního vývoje, poznání, pravd a silných slov. Rodiče to vše mysleli opravdově a upřímně. Často otevírali svá srdce různým učitelům a guruům. A v tomto blázinci jsme s bratrem vyrůstali. Když jsem viděl, jak moji rodiče slepě věří různým samozvaným duchovním vůdcům a jak blbnou, tak jsem hodně rychle z domova utekl. Nejdříve na internát, pak na vojnu a hrrr do manželství. A teď se mi stalo něco takového, o čem oni snili celý život. Dlouho jsem se odhodlával jim to říci. Reakce byla pro mě nečekaná, rodiče byli šťastni. Maminka si hned připravila otázku pro naše nové duchovní přátele, se kterými jsem komunikoval. Zeptala se, kdo jsem byl v minulém životě, proč právě já začínám mít tyto schopnosti. Odpovědi na tyto otázky najdete na následujících stránkách naší knížky. Hluboce mě zasáhly, až do hloubky duše, a cítil jsem z nich sílu pravdy. Byl to pro mě veliký přelom a posun v mých meditacích a chápání.

Moje meditace bych v podstatě nazval kontaktem, protože právě o toto tady šlo – o komunikaci. Sice jsem nevěděl, s kým komunikuji, ale komunikace se vždy nesla v duchu radosti, lehkosti chápání a objektivity. Logika byla vždy na prvním místě a odpovědi, co přicházely na moje otázky, byly plné lásky a humoru zároveň, prostě jakoby z jiného, šťastného a čirého světa. A právě tento lehký humor se mi líbil. Humor, který obsahoval kritiku k sobě samému.

Tak například při jednom kontaktu mi živě ukázali příběh z mého předešlého života. Scénka probíhala za přísného utajení v jednom tibetském klášteře. Seděl jsem v kruhu mezi několika mnichy se zkříženými nohami a hluboce jsme meditovali. Tato meditace měla vyvolat takzvanou levitaci – oprostit se od zemské tíže. Starší mnich, který stál opodál a celou meditaci vedl, bubnoval rytmicky na buben a vydával hluboký tón, který rozvibroval snad každý atom kamenné podlahy, na které jsme seděli v kruhové formaci. Opravdu se to povedlo. Celý kroužek meditujících mnichů i se mnou se vznesl tak metr nad zem a pomalu se začal otáčet jedním směrem. Přišlo mně to strašně nicotné a hloupé. Hrstka mnichů tajně medituje za zdmi kláštera a vrcholem meditace má být toto přiblblé létání? Toto že má být duchovní cesta? Abychom se jenom naučili ovládat přírodní síly? Dopřávat si pocitu nadřazenosti nad ostatními lidmi, kteří to neumí? Přitom za zdmi kláštera žijí lidé, kteří potřebují opravdu pomoci! Tito lidé vkládají do mnichů svou naději, chtějí se naučit, jak správně pracovat, myslet a konat. A my tady zatím blbneme s hloupým létáním… A tak jsem v této vážné levitační chvíli něco řekl. Slyšel jsem svůj hlas. Byl velmi tenký až pisklavý a bylo to v nějaké cizí řeči, ale obsah jsem chápal a v dané chvíli to bylo vtipné. Dnes bychom to přeložili asi takto: „Pozor přistáváme!“ V ten okamžik se levitační koncentrace zrušila a celý kroužek letců popadal z výšky asi jednoho metru na kamennou dlažbu. Všichni, včetně mě, jsme si pořádně natloukli zadek. Následovaly hrubé nadávky ohledně znesvěcení posvátného letu a samozřejmě rychlý vyhazov z kláštera. Takže jsem se nakonec nestal mladým mnichem, ale odebral se hledat poznání do hor. Tento výjev mě pobavil a hodně jsem se nasmál. Tato komunikace v obrazech je vždy působivá a má hloubku, protože nekoukám na výjev jako divák, ale vidím ho očima každého účastníka děje souběžně. Takové vidění jsem předtím neznal. Tyto obrazy bych nazval „obrazy s pochopením“. Vše, co jsem viděl, jsem současně i chápal.

Celé tyto výjevy trvaly přibližně půl roku. Pravidelně jsem každý den „meditoval“ – nebo spíš bych řekl navazoval kontakt. Každý den jsem kladl nové a nové otázky. Odpovědi nás s Maxem fascinovaly, udivovala nás jejich jednoduchost a láska, se kterou přicházely. Snažil jsem se jít do kontaktu každý den až na pár výjimek, kdy jsem byl unavený nebo opilý. Vše jsem pečlivě zapisoval a po celou tuto dobu se učil novým věcem. Byl jsem totiž strašně zvědavý, o co jde. Někdy dokonce přišel kontakt (komunikace) za bílého dne, třeba ve vaně, v autě nebo na záchodě. Od našich duchovních přátel mi chodily informace, že toto, co prožívám, není nic jiného než návrat do původního stavu mého posledního života, že toto všechno dobře znám, že toto je všechno jen školení a bude ukončeno jakoby duchovní maturitou. Intenzivně mě sdělovali: „Damúchari, Damúchari… šest měsíců, šest měsíců…“ Damúchari je malá řecká vesnička u moře, kam jezdil každoročně Max se svými přáteli na dovolenou. A právě tam měla proběhnout moje duchovní maturita.

Od začátků tohoto blbnutí jsem si připadal jako blázen. Najednou jsem s někým mluvil, dlouho jsem ani nevěděl, jak ho nebo to mám nazvat. Odpovědi, co jsem dostával, byly ale úžasné! Nikdy nepostrádaly logiku, pochopení a úžasnou snahu pomoci a přivést nás k chápání problému. Jako kdyby se „tamti nahoře“ chtěli rozdat. Já sám jsem byl vždy kritický člověk a jen tak někdo mě neopil rohlíkem. Zpočátku jsem vůbec nechtěl věřit tomu, co se děje. A navíc, moji noví duchovní přátelé mě v tom utvrzovali. Sami mi říkali, ať jim nevěřím, ať si sám vyzkouším a prověřím na praktickém životě jejich odpovědi na moje otázky. Tvrdili, že mohu věřit jenom tomu, co sám pochopím. Varovali mě před slepou vírou, která v dějinách lidstva natropila mnoho omylů. Apelovali na mou kritiku a vždy vyzdvihovali, jak je důležité stát pevně nohami na zemi – v reálném světě.

Samozřejmě, že jsem byl vždy kritický. Neustále jsem sledoval, co přináší odpovědi od našich duchovních přátel. Zpětně musím konstatovat, že přinesly veliké změny. Výsledky byly ale vždy pozitivní. Moji rodiče našli opět harmonii a lásku a po létech se odpoutali od jejich mystické šéfky, která je léta zneužívala. Max překlenul svůj smutek, začal radostně pracovat, pomalu nacházel smysl života. Moje exmanželka Eva našla cestu k radosti a opustila svoji pesimistickou životní beznaděj. Mnoho dalších přátel a kamarádů si přes princip pochopení, a přes odpovědi od našich duchovních přátel, uvědomilo svoji vlastní zodpovědnost. Uviděli své ego a vykročili tím správným směrem do běžného praktického života. Objektivně řečeno, výsledky byly nepřehlédnutelné a lidé se měnili pozitivním směrem. Zajímavá byla komunikace koncem pátého měsíce. Do této doby jsem komunikoval pouze sám, už jsem neležel jako ze začátku, ale seděl na pěkném koberečku od mé maminky. Do pátého měsíce mě přátelé psali otázky na papírek a já jsem se sám zavíral do místnosti a navazoval komunikaci s duchovními bytostmi. Bylo to proto, abych zvládl energie, které při této komunikaci vznikaly. A právě koncem pátého měsíce se to povedlo, takže se moji přátelé mohli přímo přese mě ptát na své otázky. Začali jsme to nazývat „sezení“. Na těchto sezeních jsem pak fungoval jako překladatel. Odpovědi seshora chodily v obrazech, v myšlenkách, v pocitech, v energiích, někdy i ve slovech. Mým úkolem bylo a je přetlumočit tyto informace lidem, kteří se ptají. Ony odpovědi, co přicházejí, neobsahují ego. My ale všichni ego máme a naše lidská komunikace ho obsahuje. Proto je někdy tento překlad náročný. Nicméně se nám otevřela možnost podívat se na svět informací a dovědět se o sobě neuvěřitelné věci. Dokonce jsme mohli navázat kontakt a pokecat si s našimi blízkými, kteří nás nedávno opustili, umřeli a ještě se znovu nezrodili jako lidé. No prostě úžasné věci. Vše se odehrává v komunikaci plné lásky, pochopení a humoru.

Co vlastně znamená „Nová cesta poznání“? Není to cesta askeze a násilného odříkání. Není to cesta nadřazenosti a odloučení se od běžného života. Je to úplně normální cesta života, běžných každodenních problémů tady a teď, v současné době a mezi současnými lidmi. Noví na této cestě poznání jsme my sami. Tato cesta nám umožní nahlédnout do našeho nitra, najít v nás sílu jak překonávat překážky a otevře nám svět pozitivních myšlenek, které nám umožní chápat příčiny a principy našeho světa. Tato cesta je neustálé hledání a orientace ve dvou rovinách, a to v rovině pozitivní neboli vývojové a v rovině negativní neboli destruktivní. Cesta životem není nic jiného… Neustále se učíme orientovat v tom, co je správné a co je nesprávné, co je pozitivní a co negativní. Ale ta orientace! Poznat co je co, to je někdy fuška. Tato Nová cesta nám může napomoci v běžném praktickém životě najít právě tuto orientaci. Umožní nám uvidět naše sobectví, pochopit ho a změnit se k lepšímu, a tím se vyvíjet dál pozitivním směrem.

Nejsem spisovatel, proto mi promiňte sloh a někdy i lidové výrazy, snažil jsem se však autenticky zachytit půl roku mého života a vývoje v duchovní oblasti. „A co je to vlastně duchovní život?“ Já jsem si vždy myslel, že duchovní život je modlení, vysedávání v meditacích, zavírání se do klášterů a podobně. Později jsem pochopil, že duchovní svět, a duchovno vůbec, jsou naše myšlenky. Takže duchovní svět je svět našich myšlenek. Svět, který je stejně reálný jako ten náš fyzický, ve kterém žijeme. My všichni žijeme duchovní život a tato cesta nám ukáže, jak si ho plně uvědomit. Každý z nás by si měl najít svoji cestu sám a informace v této knížce Vám mohou k tomu napomoci. Nejsem žádný vyvolený ani výjimečný, jsem naopak úplně normální člověk, kterému se přihodilo cosi, o co se chci s vámi podělit a záleží jenom na Vás, jak tyto informace přijmete. Ono mezi námi: „Může se to stát i vám!“

Tak tuhle otázku jsem si kladl každý den od počátku mého kontaktu s duchovními přáteli. Kdo vlastně jsou? Kde jsou? Dokonce jsem nedokázal rozlišit, jestli komunikuji s jednou bytostí, skupinou, či dokonce s celým stadionem duchovních přátel. Zpočátku probíhala komunikace slovy. Mluvili na mě mým vlastním hlasem, hlasem kamaráda Maxe, prostě odpovídali mi na mé otázky, jak bylo zapotřebí. Vždy jsem však přesně dokázal rozlišit svůj vnitřní hlas a ten druhý, „od nich seshora“. Později komunikace probíhala v obrazech, a to s pochopením. Viděl jsem situaci a jako bych byl ve všech zúčastněných osobách současně. Cítil jsem jejich pocity, viděl příčiny těchto dějů a chápal řešení problémů. Nikdy jsem však při komunikaci nebyl zasažen vlastními emocemi, vše jsem viděl v reálném světle objektivity a pravdy. Takže takový obraz s pochopením, který mi naši přátelé seshora předali, trval pouze pár vteřin, ale jeho popis mi někdy zabral i hodinu. Ale kdo mě vlastně toto všechno sděluje a proč? Dlouho jsem nevěděl, jak mám tyto bytosti nazývat. Moje maminka však později nalezla vtipné řešení, jak jim říkat. Nebudu ale předbíhat, dozvíte se to v následujících stránkách. Naši přátelé nejsou žádní cizinci, žádní bohové, žádní povýšenci, žádní vyvolení. Jak se dále dočtete, popisují nám vývoj. A stejně jako člověk se v člověka vyvinul z dřívějších forem bytí, tak člověk sám není vrcholem vývoje. Cestou pochopení se jednou vyvine v duchovní bytost, jako jsou naši přátelé, se kterými mluvíme. Jejich snahou je pomáhat nám v chápání principů života, a to tím nejdůležitějším, co nám mohou darovat – informacemi. Pak záleží už jenom na nás samotných a našem svobodném rozhodování, na naší zodpovědnosti, jak s těmito informacemi naložíme. To mně naši přátelé kladli nejvíce na srdce: Vývoj funguje pouze přes svobodné rozhodnutí každé bytosti a uvědomění si vlastní zodpovědnosti za své činy.

Pod exotickým výrazem „meditace“, si často představujeme záhadné tajemno, mystiku a čáry. Je to všechno ale úplně jednoduché a dokáže to každý z nás. Meditace je v podstatě stav, kdy zklidníme naši mysl, zharmonizujeme tělesné funkce a dostaneme se do hřejivé pohody naprostého klidu. Teprve v tomto stavu můžeme vnímat naše myšlenky a pomalu se je můžeme snažit kontrolovat. Meditace však probíhá i za běžného života, děláme ji každý den všichni. Každodenní konflikty nás neustále nutí tvořit silný tok myšlenek a my jsme rozhodčím, který rozhoduje o tom, jestli budou pozitivní nebo negativní, takže vlastně intenzivně meditujeme. Pokud zvládneme vytvořit harmonii našeho vědomí i těla a začneme aktivně tvořit jenom pozitivní myšlenky, tak už jsme jenom krůček od prvního kontaktu. Kontaktu s našimi přáteli může totiž docílit úplně každý. Někdy je cesta delší, někdy kratší, to záleží na nás samotných, ale tato cesta je tady pro všechny. Nová cesta poznání…