BLBNUTÍ V ZELENÉM

Ukázka z knihy

Jste vlastenci? Nevím jak vy, ale já mám s vlastenectvím veliký problém. V amerických filmech se to hemží hrdiny, kteří levou zadní obětují život za vlast, ale v běžném životě jsem zatím nikoho takového nepotkal. Znám však hodně lidí, kteří by vlast nejradši rozprodali jenom proto, aby si svezli svůj zadek v drahém autě či koupili pěknou vilu. Myslím, že u nás v Čechách se vlastenectví moc nepěstuje a každý si chce žít svůj poklidný život bez toho, aby ho někdo otravoval s nějakým vlastenectvím. Možná, že naše nechuť k pocitům vlastenectví vychází z historického vývoje. Demokracie, na kterou si hrajeme, je tady totiž jenom několik málo let a celá desetiletí jsme žili v nesvobodě. Československo bylo dlouhou dobu socialistickou zemí, kde se láska k vlasti vyžadovala příkazem! Je to jenom pár let, které nás dělí od vzpomínek, kdy všechno bylo jinak. Kdy se lidé obávali cokoli říct nahlas, aby jim milovaná vlast nevzala práci, aby se dětičky dostaly na školu a v nejhorším případě, aby člověk nebyl popotahován či ho dokonce nezavřeli. Na tuto dobu jsme jaksi zapomněli a snažíme se, aby se socialismus a nesvoboda nevrátily. Než se pustíme do vypravování příběhů, vrátíme se nejdřív v čase do dob reálného socialismu a podíváme se nejenom na oficiální ideologii, ale také na to, jak se žilo obyčejnému člověku…

Toaletní papír!!! Dovedete si představit, že po ranní potřebě místo měkké role toaletního papíru použijete nastříhané noviny? Novin bylo za bolševika hodně… Deník Rudé právo byl prioritou a také médiem, které neslo na svých bedrech ideologii a propagandu. Tuny tvrdého novinového papíru byly potištěny plky o budování, o blahobytu, o lásce k vlasti a novinami jste si nemohli ani pořádně vytřít prdel! Toaletní papír byl totiž nedostatkovým zbožím a v drogeriích či papírnictvích se čekalo, než dostanou zboží a nejvíc na dračku šel samozřejmě takzvaný hajzlpapír. Pamatuji si, že se do doby, než začali komunisté vyrábět toaletní papír v rolích, používaly skládané listy značky „Japan“, které připomínaly novinový papír. Pak přišly na trh role šedavého papíru, které byly ale drsné jako šmirglpapír. No, zkuste si to! Zkuste na jeden týden místo hebkého toaletního papíru používat nařezané noviny a po týdnu tohoto náročného cvičení ukradnete první roličku hajzlpapíru, kterou objevíte kdesi v restauraci na záchodě. A tak jsme kradli všichni! A nejvíc se tedy kradl hajzlpapír. Nebyla prostě možnost sehnat ho legální cestou, a tak se v podnicích, fabrikách či na úřadech vykrádaly záchody a toaletní papír se stal v dobách reálného socialismu velice vyhledávaným artiklem, který kradli i slušní a vysokoškolsky vzdělaní lidé…

Socialismus stál na principech rovnostářství a nikdo nesměl být bohatý. Běda, když se někdo vytahoval drahým autem či si dokonce postavil luxusní vilu! Tímto přepychem se mohla pochlubit jenom hrstka vyvolených ústředního výboru strany a řezníci nebo zelináři. U těch se tolerovalo vše, ale běda, kdyby si starý mercedes pořídil nějaký dělník! Hned by ho někdo udal a nejspíš by ho režim velice brzy obvinil z protistátní činnosti. Zelináři nebo řezníci si však přepych dovolit mohli, protože byli pro každého velice důležití. Masa ani zeleniny nebylo nikdy dost a patřilo také k nedostatkovému zboží. Je to docela legrační, ale nebylo snadné sehnat nejenom toaletní papír, abychom si mohli utřít zadek, ale také kvalitní jídlo, abychom „bobka“ vůbec mohli vytvořit. Vše totiž stálo na známostech. Když jste měli známého zelináře, tak jste sehnali banány či dokonce mandarinky. Těmi se pak nechali uplatit intelektuálové a lékař vám za kilo mandarinek předepsal jakýkoli lék, třeba i drahé švýcarské pilulky. Za socialismu nemohli lidé svobodně podnikat, nikdo nesměl mít víc, ale všichni čile a podpultově obchodovali s mandarinkami, banány, hajzlpapírem či vepřovou kýtou. Zelináři a řezníci měli v rukou „strategické zboží“ a dlouhé fronty v jejich krámech ukazovaly skutečný stav socialistického hospodářství. Hlady však netrpěl nikdo! Jídla bylo dost a režim se staral hlavně o to, aby měli všichni práci. Ten, kdo nechtěl pracovat, byl parazit a podle práva bylo trestným činem být nezaměstnaný. To je, co?!

Dovedete si dnes představit, že jste bez práce a do týdne vám u dveří zazvoní policajti a vyptávají se: jak to, že nemáte práci a ať si ji okamžitě seženete, jinak půjdete do basy jako příživník! A tohle všechno se skutečně dělo, to není žádná pohádka anebo sci-fi, ale život v reálném socialismu. Každý tedy chodil do práce, pravidelně odcházel z domu, aby se v práci pravidelně „flákal“. Za socialismu se vytvořil jeden fenomén, který dodnes nemohu pochopit: všichni dělali, že dělají! To jste přišli do práce, uvařili si kafíčko, posnídali, přečetli noviny a pak si rozložili po stole formuláře, tabulky, oběžníky a vše potřebné k úřednické práci. Pak jste zvedli telefon a obvolali známé – kde mají čerstvé maso, jestli nemají v papírnictví konečně toaletní papír a jestli se někde ve městě neobjevily mandarinky. Vše ale muselo vypadat tak, jako že pracujete a vyřizujete neodkladné úřední záležitosti. Dodnes nechápu, jak mohl socialistický režim fungovat, jakým zázrakem docílili komunisté toho, že bylo co jíst, kde bydlet a že vůbec fungovaly peníze. Těch měli lidé dost, protože za práci se platilo, ale za peníze nebylo co koupit. V práci se vyžadovala mnohem víc než skutečná práce politická angažovanost. V některých zaměstnáních se dokonce po ránu ještě před kafíčkem a snídaní pořádala politická „miniškolení“, kdy se během deseti minut školitel tázal na aktuální politické události, aby každý zaměstnanec měl jasno a přehled o zlých kapitalistech a dobrých komunistech.

To samé se dělo i na školách. Před vyučováním se učitel ptal žáků, co je nového v politickém životě a jeden můj kamarád prošel střední školou s jednou jedinou politickou odpovědí. Když se ho učitel zeptal, co se dočetl v novinách za aktualitu, vždy odpověděl to samé: „Dolar neustále klesá!“ Vždy sklidil pochvalu vyučujícího, protože dolar byla nepřátelská měna symbolizující nenáviděný kapitalismus. Důležitější než jakákoliv práce nebo studium byla politická angažovanost, politické školení a ti, kteří kandidovali či dokonce vstoupili do komunistické strany, měli automaticky zajištěnou skvělou kariéru. Národ se tak postupně rozdělil na komunisty a zbytek. Do strany vstupovali lidé z různých důvodů. Bylo pochopitelné, když někdo vstoupil do strany ze zištných důvodů, aby mohl dělat vedoucího či nastoupit na lépe placené místo. Našly se i výjimky – lidé, kteří věřili ideologii. Ale ty většinou nikdo nechápal…

V práci tedy bylo veselo! Nejdřív se probíraly politické věci, kecalo se o tom, jak lépe budovat socialismus, kecalo se o tom, jak zvýšit efektivitu práce… no, hlavně se tedy kecalo, aby se hlavně nemuselo makat. V této době bylo velice důležité rozeznat lidi. Každý sondoval a testoval své spolupracovníky, jestli patří ke komunistům – prospěchářům, anebo ke komunistům – slepě věřícím, anebo jestli je dotyčný normálním – obyčejným člověkem. Podle toho se nastavil komunikační kanál. Lidé si tedy zařídili několik komunikačních kanálů: jinak se mluvilo s komunisty a jinak s ostatními. Za socialismu byla potřebná ostražitost a každý byl proto velice opatrný. Hemžilo se to totiž špicly, agenty tajné policie a časté byly i mikrofony zavedené do lustrů či někam jinam, aby komunisté mohli odposlouchávat názory lidí. I když celý režim stál na ideologii a svobodné názory se netolerovaly, i přesto vychovával lidi k samostatnosti. Socialismus se snažil, aby nikdo nemusel přemýšlet, aby všichni jenom poslouchali a souhlasně zvedali ruce či tleskali, když se to od nich vyžadovalo. Obyčejný člověk se ale i přes tyto neduhy zoceloval a učil se, jak se o sebe postarat sám. Když se v krámech něco nedalo sehnat, tak se to prostě vyrobilo nebo někde ukradlo. Měl jsem známého, který vyřešil problém toaletního papíru po svém. Jeho přítelkyně byla zdravotní sestrou, kradla z nemocnice buničinu, kterou pak celá rodina doma stříhala, a tím vytvořila velice jemný toaletní papír. Tenkrát jsem mu záviděl, ale v nemocnici jsem neměl žádné kontakty ani známé. V té době byly kontakty a známosti hybnou silou společnosti a když jste něco potřebovali, tak bylo nutné nabídnout protislužbu. Řezníci a zelináři byli „honorace“, kterou lid zaplavoval penězi. Navíc šikovní řezníci či zelináři si dokázali upravit váhu či jinak okrádat zákazníky. S tím se však počítalo! Nikdo jim neměl za zlé, že okrádali, hlavně, že něco prodávali. Tato vrstva velice bohatla a státní orgány potichu tolerovaly tyto zbohatlíky, protože i agenti STB potřebovali občas banány anebo kvalitní maso na řízky…