LOGICKÉ PROROCTVÍ

Ukázka z knihy

„No, řeknu vám, že jsem měl pěkně dlouhý život! Už jsem taky dědek a něco pamatuji… a vy teď po mně chcete, abych si zavzpomínal na dobu, ve které lidé žili v takzvané demokracii a užívali si nesmyslu, který nazývali „tržní hospodářství“? Nemám raději povídat o pěstování brambor či mrkve? Je to mnohem zábavnější než vzpomínat na dobu, která rozdělovala lidi na chudé a bohaté, na mocné a bezmocné… No jo… já vím… slíbil jsem to, ale předem vás upozorňuji, je to příšerný horor! Půjde vám mráz po zádech a nebudete věřit, že takhle lidé mohli někdy žít! A přitom jsem v mládí žil úplně stejně a zprvu i slepě věřil penězům a podvodu, kterému se říkalo „demokracie“. Věřil jsem tomu tak slepě, že mě moje víra přivedla ke zklamání a já pak nechtěl žít… Přišel jsem o všechny iluze i peníze, které jsem tolik miloval, a jediné logické východisko bylo umřít… Proto jsem se chtěl k smrti uchlastat. Ale to je můj osobní příběh a vy po mně chcete, abych zavzpomínal na společenské zřízení, které jsme odložili do muzea a snažíme se na něj co nejrychleji zapomenout…“

Hubený stařík čiperně vyskočil z křesílka, běžel ke svému pracovnímu stolu a ze šuplíku vytáhl podivný zmuchlaný papírek. Vyrovnal ho o hranu stolu a hrdě se na něj podíval. Pak se podíval na nás a řekl: „Tak hoši, tohle jsou peníze! Tento kousek potištěného papíru ovládal kdysi celý svět! Nechám ho kolovat… Ale ne, aby ho někdo ukradl!“ řekl stařík a začal se natřásat smíchy. Beru tedy podivný zatuchlý papírek do rukou a nechápu, proč se tak moudrý muž, kterého všichni obdivujeme, směje tak hloupému vtipu. Na co by nám byl a proč bychom ho kradli?! Vždyť krádež ubližuje přírodě i lidem! A navíc: papírek nemá žádnou cenu! Je na něm nějaká stavba, kterou vůbec nepoznávám. Nejspíš ji už dávno odnesla velká voda… A hele! Papírek toho moc nevydrží! Nechá se snadno natrhnout. Mně to prostě nic neříká, a tak ho nechám kolovat.

„Tak hoši, takovýmto papírkům jsme kdysi říkali „prachy“ a kvůli nim byli lidé schopni udělat cokoli. Kvůli nim se dokonce i zabíjeli… a přitom si peníze nevymyslel nikdo jiný, než lidé a věřili jim jako svému skutečnému bohu. Dost ale teorie. Já se teď vynasnažím zavzpomínat na dobu, ve které byly peníze každodenní realitou a kdy jsem je i já potřeboval k životu.“ Stařík pak vzal velikou konvici s čajem, každému nalil trochu horkého nápoje do šálků a nakonec nalil sám sobě. Pak se pohodlně uvelebil v křesílku, usrkl čaje a zahleděl se kamsi do neznáma… Pro nás je to obrovská čest, že si tento moudrý muž našel čas, aby nám mohl vyprávět, jak se kdysi žilo, což je pro naše studium velikým přínosem.
„Tak si představte, že svět funguje na základě papírků, co se nazývají peníze a odborníci jim tenkrát říkali i „oběživo“. To proto, že se za ně dalo cokoliv koupit a tak peníze obíhaly mezi lidmi. Můj všední den začínal tím, že jsem utíkal do pekařství pro rohlíky, koupil koláčky, máslo a zaplatil za ně těmito papírky…“ Jeden ze studentů neudržel své vzrušení a vykřikl: „A na co tyto papírky potřeboval pekař? Nestačila mu radost z toho, že od něj koláčky chcete ke snídani?“ Ostatní chlapci se na něj otočili a hlasitě zasyčeli, aby nerušil přednášku. Stařík se usmál a řekl: „Ten pekař tyto papírky nejenom potřeboval na to, aby za ně nakoupil mouku a zaplatil jimi vše potřebné na výrobu koláčků, ale snažil se, aby získal peněz více, než potřebuje na nákup zboží. Dělal všechno pro to, aby utržil co nejvíce peněz a aby mu jich ještě hodně zbylo. Tomuhle se kdysi říkalo „ekonomika“. Každý se snažil o to, aby mu zbyly peníze navíc, a za ty si lidé kupovali mnoho věcí potřebných k životu, ale ještě víc věcí k životu nepotřebných. Peníze totiž nabízely jejich majiteli určitou svobodu. Když jich měl člověk hodně, tak měl pocit, že může všechno a ten, kdo jich měl nejvíc, se cítil jako bůh. Peníze nabízely lidem moc a často to byla právě moc, kterou ovládali druhé. Začněme ale po pořádku.“

Stařík se podrbal v šedinách a bylo vidět, jak intenzivně přemýšlí nad tím, jak nám co nejjednodušeji popsat něco, čemu zatím vůbec nerozumíme. Já stále přemýšlel nad tím, jestli ty mocné papírky pomáhaly přírodě a jestli dokázaly udělat lidem radost… Stařík, jako kdyby slyšel mé myšlenky. Usmál se a řekl: „To víš, že chtěl mít každý radost! I já kdysi věřil, že mi peníze přinesou radost a štěstí. Abychom ale pochopili systém peněz, je nutné se podívat hlouběji do lidské historie. Lidé byli vždy stejní a náš vývoj procházel mnoha historickými zkušenostmi. Vždy to byla ale víra, která držela člověka při životě, a myslím, že dnes tomu není jinak. My také věříme… nejsou to sice už peníze ani vousatý bůh kdesi v oblacích… věříme v principy vývoje, věříme v harmonii s přírodou, věříme v pozitivní duchovní vývoj a tohle všechno nás drží při životě, který nás baví. Každé historické období bylo založeno na víře. Nejdříve lidé věřili v boha a mnoho moci chtivých lidí tuto lásku k bohu zneužilo ve svůj prospěch. Celá staletí ovládala lidskou víru láska k bohu, kterého nikdo neviděl ani neslyšel, a tak si lidé vytvořili náboženství, ve kterých vládli „zástupci boha na zemi“. Byli to ale obyčejní lidé, kteří měli ego jako my všichni. A tak se po staletí většina náboženství změnila na uskupení, ve kterých byly příkazy a zákazy, a kde nebylo pro logické uvažování a selský rozum žádné místo. Stačilo slepě věřit a z rozumného člověka se stal ovladatelný stroj na práci či obdiv a úctu, kterou si vyžadovali zástupci boha na zemi. Staletí duchovního hledání a zneužívání lidské víry však dovedlo lidskou společnost ke zklamání. Starý kontinent vývojem propracoval své náboženství do formy, kterou bychom mohli nazvat: „něco za něco“. Myslím, že tato víra přispěla k tomu, že mohla vzniknout víra nová, hmatatelnější a konkrétní. Můžeme ji nazvat „víru v peníze.“

Stařík si utřel čelo a my se snažili zapamatovat a chápat každé jeho slovo. Mohu říct, že tahle teorie je velice náročná a já se musím ukrutně soustředit, abych pochopil jeho moudrá slova. Je mi jasné, že bez víry se žít nedá, ale proč manipulovat ostatními, proč jim lhát – vždyť to ubližuje přírodě i lidem. Stařík se nadechl a pokračoval: „Hoši, dá se to říct i jednoduše: lidé prostě věřili v bohy a chtěli po nich spásu bez práce. Náboženství slibovalo hory doly a za tyto sliby si nechalo platit horu peněz. Ty existovaly už kdysi dávno, ale v době vlády náboženství neměly takovou váhu ani cenu jako později, kdy lidé přestali věřit v něco nehmotného, co jenom cítili a nikdy si to nemohli ohmatat. Postupně se začalo vyvíjet zřízení, které můžeme nazvat slovem: „brát“. Vznikal obchod, kdy člověk za peníze, zprvu kovové mince, nakoupil nějaké zboží, poponesl ho o pár kilometrů dál a prodal na trhu za jednou tolik mincí, než jak nakoupil. A tak vznikal obchod a peníze začínaly mít čím dál větší váhu. Bohatí obchodníci dávali najevo svou prestiž třeba tím, že si pořídili drahý kožich, aby jim ho ostatní záviděli… Lidé najednou zjistili, že se sice modlí od rána do večera ke svému milovanému bohu, ale jsou v roztrhaných hadrech a vykutálený obchodník, co miluje své peníze, si chodí v kožichu s velikým břichem. To břicho bylo už téměř tak veliké jako břicha duchovních hodnostářů, kteří mluvili s bohem, a proto jim náležel i větší díl blahobytu než ostatním. Vývoj během staletí odvrátil tvář věřících od boha směrem k tlustému břichu v kožichu a k cinkotu mincí, za které se dalo na trzích nakoupit mnoho dobrého jídla a kožichů. Náboženství slibující posmrtný ráj tak pro většinu lidí přestávala být reálná a lidská víra se zaměřila na ráj okamžitý, na ráj, který se dá zařídit tady a teď – na ráj na zemi. Historie zažila několik revolucí a jedna z nich byla i revoluce technická. Starý kontinent se tvářil, že neustále duchovně žije a lidé se na oko modlili, ale už bohu nevěřili tolik jako dřív. Objevil se tady totiž bůh nový a zcela konkrétní, na kterého si mohl sáhnout úplně každý.“

Stařík rychle vyskočil z křesílka a běžel si pro papírek, který dal kolovat mezi studenty. Zvedl ho do výšky a vykřikl: „Peníze, prachy – tohle byl nový bůh! Lidé po něm začali toužit a zprvu to vypadalo, že ti nejrozumnější a nejschopnější dokážou získat co nejvíce těchto papírků, a tím budou co nejblíže k novému bohu. Všechno se vyvíjí, a stejně tak i tato nová víra si prošla staletým vývojem. Nejdříve byl feudalismus, kdy peníze a majetky patřily hlavně šlechticům. Tento řád ale po staletích ustoupil novým šlechticům, kteří se nazývali „kapitalisté“. Už nedědili titul po rodičích, ale svůj titul si vysloužili vlastními silami. Dostali nápad a začali vyrábět nějakou věc, po které všichni prahli. Vznikaly tak továrny, ve kterých se vyrábělo jako o závod, aby se vyplnily touhy všech lidí prahnoucích po „kožichu“. Kapitalismus ve svých počátcích ohromil celé národy a ty žasly, jak si mohou lidé usnadnit život a co všechno se dá za peníze koupit. Technika se rozvíjela mílovými kroky, protože bylo zapotřebí neustále vymýšlet nové věci, které lidem měly nejenom usnadnit život, ale měly se stát i objektem lidské touhy, za kterou se však muselo zaplatit penězi. Kapitalisté – nová šlechta, se ale začala chovat velice bezohledně a nedopřála dostatek peněz svým zaměstnancům. Vyráběli tak levně, jak to jenom šlo a masy dělníků neměly peníze téměř ani na jídlo. Zákonitě to vedlo k závisti a nerovný poměr bohatství vedl ke vzteku. Kapitalisté se chovali arogantně a okázale ukazovali svůj blahobyt. Žili v obrovských vilách a jako první museli vlastnit nejnovější výkřiky techniky. Tohle všechno jim jejich podřízení záviděli, a tak vznikaly krize a nakonec i občanské nepokoje. V tomto chaosu pak stačilo pár revolucionářů, kteří tvrdili, že znají recept na spravedlnost a mnoho nespokojených a hladových lidí jim uvěřilo. Pro kapitalismus byly revoluce velikým nebezpečím.

V některých zemích se revoluce vydařily a lidé začali věřit v nový, takzvaný „komunistický řád“. Komunisté věřili, že násilím zavedou spravedlnost, ale vůbec nehleděli na pochopení lidské duše, a proto byla jejich snaha už od začátku odsouzena k nezdaru. Svět se sice rozdělil na dva tábory, ale peníze vládly všude stejně. Tenkrát se říkalo kapitalistickému světu „Západ“ a komunistickému „Východ“. Oba tyto duchovní směry hledaly cestu k blahobytu a každý z nich se tvářil jako dokonalý, ale ani jeden z nich ve skutečnosti nechtěl pochopit lidskou duši a poslání člověka. Vývoj poučil jak Západ, tak i Východ, že bez „šéfů“ není velení nad lidmi, a proto vznikla nová skupina lidí, noví šlechtici, a těm se říkalo „politici“. Politik byl člověk, který se tvářil jako lidumil, ale šlo mu pouze o moc, peníze a vlastní prospěch…“