ZÁZRAK ZROZENÍ A SMRTI

Ukázka z knihy

Jó, ten život… Najednou jsme tady, a když člověk dospěje, tak se ocitne v divokém světě, kde je třeba bojovat o chleba, o pozornost, o úspěch, ale hlavně kde bojujeme o lásku, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Nevím jak vy, ale mně je dnes skoro 47 let a zažil jsem toho už poměrně dost! Náš svět je v mnoha směrech převratný. Vyrostl jsem v socialistické společnosti, kterou vedla komunistická strana. Dnes se tomuto režimu říká totalitní, ale v mládí jsem dýchal docela svobodně a mé dětství bylo šťastné. I když jsem vyrůstal v totalitě a komunisté rozhodovali o životě i smrti, i přesto jsem měl co jíst, kde bydlet a dokonce jsme koukali i na televizi jako dnes. Na tuto dobu lidé ale už rychle zapomínají a mladá generace se o socialistickou minulost vůbec nezajímá. Nemá také proč! Mladí řeší problémy s penězi, kde je vzít, aby si mohli co nejvíce a nejdéle užívat. A navíc pamětníci, kteří vyrostli a prožili celý svůj život v komunismu, postupně umírají. Ztrácejí se tak vzpomínky na to, co se skutečně před pár lety odehrávalo. Občas se zamýšlím nad tím, v jakém světě to vlastně žijeme.

Když si vzpomenu na své mládí, tak se najednou ocitnu třeba na základní škole a hned reálně sedím vedle svého kamaráda Luboše a euforicky si plánujeme výlet na Levín, kde budeme v sobotu sbírat, na pooraném poli, naše milované acháty. V momentě, kdy si takhle zavzpomínám, jsem reálně zpět v čase a dokonce cítím i nepříjemnou energii naší učitelky matematiky, která nás neustále okřikuje, protože rušíme její výklad. Cítím i napětí všech spolužáků, protože za deset minut bude zvonit a my se těšíme na přestávku. Tohle všechno dokážou mé vzpomínky a často mám pocit, že jsou reálnější a také mnohem příjemnější než realita, která probíhá tady a teď. Vypadá to, jako bych chtěl filozofovat, ale zkuste si to sami. Zkuste si vzpomenout na mládí a na momenty, kdy byl člověk šťastný a kdy ho život těšil nejvíc. Tohle zamyšlení mě přivedlo k jednomu velikému problému, ve kterém jsme se všichni ocitli: máme tady čas! I když se nacházíme ve světě informací, vědeckého pokroku a technických vymožeností, i přes tohle všechno náš svět zatím nenalezl odpověď ani vysvětlení, co je to vlastně čas. Odkud tato energie přichází? Jak to, že nám čas všechno dává a vzápětí nám nemilosrdně všechno bere? Co je to za sílu, která nutí naše buňky, aby stárly? Proč nedokáže téměř žádná bytost ani hmota odolat zubu času? Takovéto otázky mě trápily už od mládí a mohu vám říct, že čas od času mě trápí i dnes…

Mnoho z nás neustále kouká na hodinky a ve spěchu přemýšlí, co je třeba udělat, aniž bychom si vůbec uvědomovali, proč tady máme čas. Vytvořili jsme si svět, který se snaží vyždímat z času, co se jenom dá. Naše doba se žene za ziskem, a proto jsme začali používat čas jako měřítko právě pro tento zisk. Dělník pracuje za hodinovou mzdu, lékař si za noční řekne víc a manažer nelení ani vteřinu, každá jeho minuta musí totiž sypat prachy, a to čím dál víc. Vytvořili jsme si svět, kde se snažíme znásilnit dokonce i čas samotný. I přes to, že se kamsi ženeme, že sháníme co nejvíc prostředků, které nám zajišťují blahobyt, i přes tuto víru v peníze jsou momenty, kdy tohle všechno dokážeme hodit za hlavu. Nastávají tehdy, když se nám rodí dítě anebo když nám někdo blízký umře. Na tohle slyšíme všichni! I v té nejvypjatější firemní situaci, když jde o miliony, pochopí každý, že poradu je třeba přerušit, protože zazvonil telefon a generálnímu řediteli rodí manželka. Anebo, že mu právě umřel někdo blízký z jeho rodiny. Dokonce i za totality, kdy vládla slepá komunistická víra, i v této době omezení, bylo zrození a smrt momentem, kdy se člověku dala aspoň na chvíli svoboda. Nevím, jestli si někdo ještě vzpomene, ale za komunistů musel každý mladík sloužit dva roky na vojně. Vycházky, opušťáky a dovolená byly předem naplánované a vojín o nich vůbec nerozhodoval. Když se ale mladíkovi narodilo dítě anebo mu umřela babička, tak mu velitelé okamžitě dopřáli volno a pustili ho domů. Všiml jsem si, že každý člověk má před zrozením a smrtí obrovskou vnitřní úctu. Myslím, že se to týká téměř každé společnosti a každého lidského řádu. Zrození a smrt jsou momenty, kdy opouštíme naši víru, politiku a honbu za vším možným a alespoň na chvíli se zastavíme. Najednou se člověk otevře, skloní a vytváří přirozené emoce. Buď se raduje z příchodu nového potomka anebo truchlí, že mu někdo blízký odešel. Není tohle zázrak? Stačí, když se zrození nebo smrt dostane do naší blízkosti a my jsme schopni všeho nechat! V tento moment přestane existovat náš svět. Cítíme, že zrození a smrt se dotýká podstaty života a že v tomhle jsme si všichni rovni…