CIVILIZACE NAŠÍ ZEMĚ

Ukázka z knihy

Co myslíte, vznikli jsme evolučním procesem, kdy se živé buňky rozhodly, že vytvoří inteligentní bytost? Anebo nás tady zanechala nějaká mimozemská civilizace, či nás dokonce stvořil samotný bůh? Tak tohle je veliká otázka, a kdybych tuto větu řekl nahlas před pár staletími, tak bych se smažil nejspíše někde na hranici a inkvizitor by si radostí mnul ruce nad tím, jak upálil bezbožného a hříšného kacíře. Doba se ale změnila a my si můžeme říkat, co chceme. Každý má tedy právo nahlas uvažovat a možná právě tato vymoženost je obrovským krokem vpřed, který může naši civilizaci od základů změnit. To, že člověk uvažuje intelektem a že své myšlenky dokáže přeměnit v činy, je zázrak, který nás odlišuje od zbytku přírody. Kameny, rostliny i zvířata mají ale také svůj život, svůj intelekt a životní projevy. Lidé si všimli, že vše se vyvíjí a reaguje na změny okolního prostředí. Vrcholem tohoto vývoje je lidská bytost, která dokáže přetvářet svět i přírodu. No jo, ale jak jsme vznikli?

Tahle otázka nás neustále trápí a každá civilizace nabízela jiné, ale zaručeně pravdivé informace o lidském původu. Ta poslední zaručeně pravá historka o Adamovi a Evě, které stvořil Bůh kdesi v ráji, je sice už zažitou pohádkou, o které nikdo nepochybuje, ale nikdo jí už také nevěří. Jak to tedy ve skutečnosti asi bylo? Myslím, že dnešní doba nám umožňuje sbírat obrovské množství informací, a pokud se člověk zajímá o přírodu, tak zjistí, že i když je tento gigantický organismus perfektní, i přesto se občas přírodě něco nevyvede a do vývojového řádu se vloudí malá chybička. Vědci tento jev nazvali slovem, které zlidovělo, a myslím, že každý z nás si pod výrazem „mutace“ představí novou rostlinku či zvíře, které vzniklo náhodným omylem. Během růstu nejspíše nastala chyba, a tak se vytvořilo něco naprosto nového. K mutacím dochází v přírodě téměř každodenně a člověk tyto omyly přírodě velkoryse odpouští. Jsou to ale opravdu omyly? Co když je mutace předem nachystaná vývojová záležitost? Co když jsme i my – lidská rasa – vznikli takovouto nachystanou mutací? Připustit myšlenku, že jsme vlastně všichni mutanti, se ale asi nikomu z nás chtít nebude! Lidský druh přeci musel vzniknout nějakým ušlechtilým způsobem, který by nás byl hoden! Jsme přeci: „Homo sapiens sapiens – člověk rozumný rozumný!“ Nemohli jsme přece vzniknout jen tak, kdesi v pravěké jeskyni mezi opicemi! Nejspíš nás tady nechaly vyspělé mimozemské civilizace anebo nás stvořil samotný bůh jako své milované potomky! Co když to ale bylo opravdu jednoduché? Co když se příroda rozhodla, že ve svém vývoji přivede na svět rozumnou bytost, která má sílu měnit svět? Pojďme si udělat malý výlet do časů, kdy byl svět bez člověka, a kdy se první lidé teprve zrodili. Vypusťme naše představy a podívejme se do pravěké jeskyně plné vzpřímených lidoopů…

Venku řádí kruté deště a bouřka zahnala tlupu divokých opic do jeskyně. Tyto bytosti vývoj vzpřímil a připravil jejich těla k tomu, aby z nich mohl vzniknout člověk. Zatím se ale chovají jako zvířata, nechceme jim tímto slovem křivdit, ale jejich uvažování je omezené. Místo toho ale mají instinkty, jak říkáme záhadné zvířecí formě vnímání a inteligence. Tyto bytosti dokázaly ale také komunikovat mnohem lépe než ostatní příslušníci zvířecí říše. Jako by zrály nejenom tělem, ale i svou duší. Do jeskyně, kde bydlely, se všechny přišly schovat před bouřkou už dávnou předtím, než se na obloze objevily první zlověstné mraky. Tato skupinka zvířecích bytostí je už ale organizována jako perfektní stádo. Všem velí nejstarší a nejzkušenější samec, který disponuje nejenom sílou a odvahou, ale jeho intuice je ze všech nejvytříbenější. V jeskyni je malé jezírko s vodou a také zásoby potravin. Vše potřebné pro to, aby malé stádo přežilo několik dní, kdy venku bude řádit kruté počasí. Vchod do jeskyně hlídají nejsilnější jedinci a v rukou drží veliké kameny, které by hodili okamžitě po vetřelci, co by chtěl ohrozit jejich bezpečnost. V tomto prostředí plném mumraje a postrkování se ale děje něco, co vytváří veliké napětí. Jedna ze samic sténá bolestí a chystá se k porodu. Napínavě tak všichni očekávají, jaký potomek se narodí, a dokonce i malé děti intuitivně cítí nové zrození, a tak se uklidnily ve svém ječení a dovádění. Samice v bolestech porodila nového jedince a při prvním pláči se všem zastavila krev v žilách. Intuice těchto vzpřímených zvířat byla natolik vyvinutá, že všichni jedinci v tomto pláči ucítili to, že se právě zrodil první člověk! Všichni vyvalili oči a cítili, že tento maličký prcek bude jejich vůdcem, velitelem i laskavým ochráncem. Nikdo z nich nad ničím neuvažoval, protože tyto informace jim byly naprosto jasné, jako kdyby přicházely přímo z nebe…

Čerstvě narozený prcek se lišil nejenom svým pláčem, pohyby, ale i tělem. V jeho očích hořely plamínky a byl mnohem víc zvědavý než ostatní dětičky. Nastala totiž mutace, kdy se ve zvířecím těle zrodilo nejenom lidské tělo, ale i duše zvířete uzrála do duše člověka. Možná, že právě takhle vznikli první lidé, kteří měli už od počátku logické myšlení na podobné úrovni jako dnešní člověk! Když náš prcek vyrostl, tak zjistil, že mu nikdo nerozumí a že všichni kolem dokola jsou naprosto pitomí. On měl plnou hlavu nápadů a přišlo mu hloupé, bránit se pouze holýma rukama a kameny, které se povalovaly všude kolem. Vzal tedy klacek, kus liány a z placatého ostrého kamene si vytvořil sekeru. Měl tak svůj první nástroj i zbraň zároveň. Co ale neměl, bylo vysvětlení, odkud se tady vzal? Začal uvažovat nad tím, proč jeho rodiče jsou tak hloupí a primitivní. Neustále přemýšlel nad tím, kam dali jeho rodiče rozum… Ostatně i dnes mnoho mladých lidí uvažuje podobně. Dar lidské duše byl tedy pro prvního člověka velikým utrpením. Uvědomil si propastný rozdíl mezi svými předky, které dokázal snadno ovládat, ale nikdo z nich mu nerozuměl. Jeho touha po poznávání a chápání ho přivedla k rozhodnutí opustit zvířecí brloh a hledat podobného jedince, jako je on sám.

První člověk to ale neměl snadné. Získal sice samostatný intelekt, ale na oplátku ztratil tolik potřebnou a rozvinutou intuici. Při svém hledání tedy mnohokrát zmoknul. Nezbylo mu nic jiného, než svůj svět pořádně studovat. Když uviděl na obloze černé mraky, tak se naučil předvídat a před deštěm se ukrýt na místo, které si začal vytvářet vlastníma rukama. Náš první kolega to tedy neměl vůbec snadné, ale když už přestal věřit, že najde podobného člověka, jako je on sám, možná uslyšel první hlas, ze kterého ucítil, že je zachráněn. Náš člověk tak asi našel dalšího mutanta a ten nebyl ledajaký… Našel totiž svou babu! Větší štěstí si ani ve snu nemohl přát. Žena na tom byla podobně jako on, a tak náš pomyslný „Adam“ nalezl svou pomyslnou „Evu“. Nebudeme vybočovat z pradávných pohádek a budeme je nazývat jmény, na která jsme po staletí zvyklí. Adam se zamiloval do Evy a jejich láska byla naprosto stejná, jakou prožíváme dnes i my. Plodem jejich zalíbení se stalo kulaté bříško a zanedlouho i nový potomek. Adam se ale celou dobu třásl strachy, aby se jim nenarodil stejný opičák jako dědeček nebo babička. Chtěl, aby se jeho potomek podobal jemu, aby dokázal stejně uvažovat a aby byl stejně výjimečný jako on a jeho žena. Při prvním dětském pláči spadl oběma rodičům kámen ze srdce, protože na svět přišel další člověk s lidskou duší. I když o svou zvířecí intuici téměř přišli, tohle oba rodiče cítili velmi dobře. Miminko rostlo a Eva, jako každá žena, začala mít praktické požadavky. Do chatrče zatékalo a kdejaká havěť mohla vlézt na lůžko, kde se starala o miminko. Adam se tedy musel začít starat a postavit pořádný kamenný dům. Při tvrdé práci si často říkal, podobně jako uvažují chlapi dnes, jestli by mu nebylo lépe v jeskyni mezi hloupými opicemi…