DUCHOVNO NA ZEMI

Ukázka z knihy

Duchovno??? Tak tohle slovo mi vždy nahánělo husí kůži. Když mi někdo řekl, že je „duchovním člověkem“, anebo jenom prohodil, že se zajímá hlavně o duchovno, tak se mi v hlavě rozběhly představy. Viděl jsem dotyčného jak s celou rodinkou chodí do kostela, před jídlem se modlí a při sexu si nebere prezervativ… Anebo mě napadla ještě mnohem děsivější představa, že dotyčný medituje od rána do večera na nějakém posvátném tepichu, kolem dokola jsou rozloženy posvátné vonné tyčinky zamořující vzduch téměř jedovatým plynem. Mohu říct, že v mládí jsem takovéto duchovno vehementně odsuzoval. A měl jsem proč! Moji rodiče mi dali pěkný příklad! V určité době, kdy zásluhou komunistického režimu byli nuceni ukončit svou profesní kariéru, tak v této beznadějné době, narazili na duchovno!!! A začali blbnout… Tatínek přepisoval různé svaté knihy na psacím stroji, maminka se začala tvářit jako svatá žena a my s bráchou nevěděli, jestli máme zblbnout taky, anebo jak ven z této nastalé situace. Mohu říct, že tyto zážitky z mládí pro mě byly velice důležité pro současný život a pro chápání, co je vlastně duchovno. On se člověk velice často nejlépe poučí jedině vlastním prožitkem, který nemusí být zrovna dvakrát veselý. A tak se moji rodiče vrhli na víru své pravdy, na mystiku a vyprdli se na zbytek rodiny. Prvním krokem v jejich duchovním rozvoji byl krok, kdy se oddělili od takzvaných „obyčejných světských lidí“, které představovalo nejbližší příbuzenstvo. A tak jsme se postupně přestali stýkat s bratranci, tetičkami a strýci a nakonec se odstěhovali daleko od nich…

Rodiče byli tak „nadrženi“ na nové poznání, že jsme se přestěhovali blíže k jejich duchovnímu učiteli, který se často označuje slovem „guru“. Ten se choval velice přísně, arogantně a egoisticky. Lidé v jeho okolí to sice viděli, ale jeho žáci chápavě pokyvovali hlavami se slovy: „Guru ví co dělá!“ Já jako malý kluk vše pečlivě sledoval a protože jsem už od mládí chtěl být s každým zadobře, tak jsem pro jistotu nic nenamítal a vůbec neodporoval. Můj brácha šel hned do konfliktu a když uviděl jejich gurua, dělal na něj za jeho zády „držky“. Já si to z alibistických důvodů sice nedovolil, ale myslel si svoje. Když rodiče našli silnější pravdu, tak se tohoto guruaáá velice rychle setřásli a okamžitě se schovali pod křídla ještě většího guruaáá – tentokrát to ale byla ženská! Jako tichý pozorovatel jsem viděl proces, který trval mnoho let. Každý den padalo otřepané slovo „duchovno“ snad tisíckrát. Každý den se ale rodiče dostávali do hlubší a hlubší izolace od normálního života.

Nová duchovní učitelka měla různé vrtochy: byla líná a nedokázala si po sobě ani zamést. Zneužívala tedy své „otroky“ a z maminky si udělala služku, která byla dobrá na úklid a z tatínka, coby zručného řezbáře, udělala výrobce dárků, kterými velkoryse obdařila nově příchozí ovečky. Víte, jak mi připadalo celé toto duchovno? Duchovno, které slibovalo na konci cesty slepé víry a bezmezné poslušnosti vysněné „osvícení“? Tak takovéto duchovno mi připadalo jako pěkný „ojeb“! Je třeba ale vysvětlit, co se schovává za tak odporným a sprostým slovem „ojeb“. Myslím, že jsme ho převzali ze Slovenska, kde slovo „jebať“ znamená vulgární výraz pro soulož. Slovo „ojebat“ není sice obzvlášť příjemné, ale to, co se dělo ve slepé víře u mých rodičů, se nedá nazvat nějakým slušným slovem. Slovo „ojeb“ může tedy velice výstižně popsat vulgaritu a primitivní triky, kterými se může ubírat každý z nás v momentě, kdy chceme sobecky a zištně vlastnit duchovní vývoj jenom pro sebe, a tak umožníme našemu vlastnímu negativnímu principu – našemu egu, abychom se sami „ojebali“ v našem nepochopení…

Ještě že tady byli komunisti a socializmus! Tenkrát musel každý mladý muž narukovat na základní vojenskou službu, která trvala dva roky. Ani mně se tato nepříjemnost nevyhnula, a tak jsem jednoho dne seděl ve vlaku s povolávacím rozkazem v ruce a řítil se do pohraničního města Domažlice. Víte, jak jsem se bál? V tomto strachu jsem byl ochoten hlouběji věřit a prosil všechny bohem počínaje a nepříjemnou svatou ženou konče. Měl jsem strach a nevěděl co bude …Zoufale jsem prosil, aby mi někdo zvenčí pomohl, abych nemusel na vojnu. Dnes jsem vděčný za tuto dvouletou zkušenost, protože mě přivedla k názornému chápání, co je to vlastně duchovno. A tak jsem přešel do jiné fyzické dimenze. Bylo to podobné, jako kdyby člověk vstoupil do neznámé vesmírné lodi marťanů, ve které je svět úplně naruby. Když se zavřela masivní plechová vrata kasáren, ocitl jsem se v absurdní dimenzi vojenského světa, kde jsou úplně jiná pravidla a jiný „duchovní režim“. Svoboda byla najednou fuč, člověk nesměl myslet, jenom poslouchat povely a bránit socialistickou vlast proti zhýralým kapitalistickým vykořisťovatelům. Když jsou potlačené základní lidské projevy, ke kterým patří hlavně „myšlenky“ , tak se najednou duchovní rozměr stává velice potřebný – proto, když je člověk v tísni, více přemýšlí. Víte, jak já šrotoval? „Proč jsem tady? Mezi těmi blbci! Dá se to vůbec přežít? Vždyť všichni kolem mě jsou hlupáci a čím větší blbec tím vyšší hodnost!!!“ – přemýšlel jsem téměř nahlas a nechápal, jak se z této situace vymotám…

Poprvé v životě jsem narazil na veliký problém v duchovní oblasti. Už dříve jsem se setkal jako kluk s fyzickým atakem, to když mi ve škole dali do držky. Nedokázal jsem se s tím smířit a tvořil nepříjemné myšlenky nenávisti. To bylo ale jiné, měl jsem po ruce rodiče, kteří mě milovali – prostě blízké lidi, kteří mi dávali velice příjemnou „pozitivní energii“. Teď jsem se ocitl ve vojenském prostředí, kde vás nikdo nemiluje, ale všichni nenávidí všechny! Dá se v takovémto prostředí vůbec existovat? Před vojnou jsem byl zvyklý žít v pohodičce, kterou jsem si sám vytvořil a když mě svět sral, anebo mi něco nevyšlo, tak se mi dařilo docela úspěšně nevytvářet stresující myšlenky a odněkud načerpat novou příjemnou energii, třeba prohlížením své milované sbírky minerálů. Ve vojenském prostředí jsem byl ale naprosto sám, nikoho jsem neznal a navíc: všude kolem mě vládla atmosféra strachu, paniky, nedůvěry a nenávisti. Postupně jsem tuto nepříjemnou vnější sílu cítil jako nehmotnou duchovní vibraci, která se nazývá „negativní energie“. Ale co s tím? Zprvu jsem se účastnil a spolupodílel na tvorbě těchto negativních energií svým strachem, nenávistí k mazákům, blbým velitelům, blbému socializmu a komunistům. Hledal jsem příčiny svého nasrání a vzteku venku – ve vnějším reálném světě, který mě obklopoval svou negativní energií. Aniž bych si uvědomoval, tak moje práce se přesunula z fyzické oblasti do oblasti duchovní – myšlenkové. Bylo o mne perfektně postaráno, nemusel jsem vůbec nic vymýšlet, jenom slepě poslouchat a plnit rozkazy. Tehdy jsem si snad prvně v životě uvědomil, že duchovní život se odehrává tady na zemi a v našich myšlenkách. Duchovno není tedy nic jiného než svět tvorby našich myšlenek a snaha o chápání příčin jejich vzniku…