ŠUTRY POD LUPOU

Ukázka z knihy

Ten zatracený čas!!! Chápete ho? Já tedy ne… Už nejsem nejmladší a často přemýšlím nad tím, jak to bylo krásné, když mi bylo sladkých sedmnáct a zahořel jsem sběratelskou vášní k minerálům. Neměl jsem žádné zkušenosti, žádné znalosti a v době “reálného socialismu“ nebylo moc informací. Začínající sběratel to měl těžké… scházela literatura, internet a vše potřebné, co nás v dnešní době přivede velice rychle k informacím, které hledáme. Jako začínající sběratel jsem se tehdy musel spoléhat na starší sběratele, kteří mi občas velkoryse namalovali plánek „tajné lokality“, o které nesměl nikdo vědět! Přislíbil jsem, že to nikdy nikomu ani za živého boha neřeknu, a hned nejbližší sobotu jsem běžel na „tajnou lokalitu“. Ten běh byl ale velice pomalý! Neměl jsem auto a všude se člověk dopravoval vlakem či autobusem. V té době to začínající sběratel neměl vůbec snadné, ale i přesto na to velice rád vzpomínám. Šutry sbíralo totiž jenom pár lidí, a když jsem navštívil činný lom anebo zorané pole, tak lidé kroutili hlavami, proč sbírám šutry, na co to je vůbec dobré… smáli se, a dokonce mi občas nějaký ten šutřík dali. Byl jsem prostě „exot“, který běhá v dešti po poli, mokne a mrzne kvůli nějakým zabláceným šutrům.

Když se na to podívám zpětně, mohu říci, že to byla svým způsobem „romantika“. Dnešní začínající sběratel má sice kopec informací z literatury či internetu, ale z činného lomu, kde se nalézají vzácné minerály, ho okamžitě vyhodí nějaký zaměstnanec, který potají sbírá vzácné minerály a většinou je pod rukou prodává, aby si přilepšil. Na polích to není o nic lepší. Zemědělci už nekroutí nechápavě hlavami nad „exoty“, co hledají šutry na jejich polích, ale křičí a vyhánějí vetřelce, kteří je chtějí okrást o drahokamy milionových hodnot. I o tohle se postaral čas… Do naší lásky k šutrům vstoupil „byznys“. Šutry se staly obchodním artiklem a mnoho lidí se vrhlo na rabování lokalit, a to ne kvůli lásce k šutrům, ale kvůli lásce k penězům…

Začínající sběratel to nemá dnes lehké, a i přes informace o nalezištích a o tom, kde se co dá najít, je v těžké situaci. Většina našich lokalit je vysbírána a postupně zaniká. Přestalo se těžit a mimo uhlí či uranu sotva najdeme nějaký činný důl, kde by se těžila měď, olovo či stříbro. Žijeme v kapitalismu a každý pozemek někomu patří. Je pak běžné, že si majitelé nepřejí, aby v jejich lese či na poli někdo kopal. Často musí sběratelé utíkat před rozzlobenými majiteli nebo policisty. Ale vášeň je vášeň, a tak i já jsem mnohdy potají zaparkoval auto na nenápadném místě a na pole se plížil jako indiánský stopař, který je téměř neviditelný. Dřív jsem dokonce i barvu auta vybíral tak, aby byla v lese nenápadná – tedy zelenou. Když mě ale přesto na poli načapal majitel, nezbývalo mi nic jiného než dělat blbého a utíkat co nejrychleji na jinou lokalitu.

Dovedete si představit, že by v Čechách zakázali v lesích sbírat houby? Myslím, že by pak lidé šli do ulic a vláda by musela odstoupit. V Čechách je totiž sběr hub národní tradicí, kterou si vzít nenecháme! A teď si představte, že sběratel minerálů je na tom podobně jako houbař, kterému zakážou vstup do lesa. Co udělá houbař? Koupí si zelené auto, zaparkuje ho někde v křoví u lesa a s košem se potají vydá na houby. Stejně to dělají i sběratelé… Když na vás sedne šutrácká vášeň, tak se člověk nebojí žádné překážky, dokonce překoná i strach z případného postihu či pokuty. I tohle všechno přinesl ten zatracený čas! Všechno se ale vyvíjí a dnešní mladý sběratel zatím nemá možnost srovnávat tak jako já… Mohu ale říci, že sladkých sedmnáct a neznalost dokáží zázraky. Znám mnoho začínajících sběratelů, kteří našli na zaniklé a vysbírané lokalitě úžasný šutr. Nedávno mi přišel mejlík, ve kterém mi začínající sběratel poslal fotku úžasného berylu z Maršíkova, který tam vykopal na stokrát přebrané haldě. Za takový kus by se nemuselo stydět ani Národní muzeum! Já, jako ostřílený „mazák“, na tuto lokalitu ani nechodím, protože vím, že je vysbíraná, a možná, že tohle je chyba nás „mazáků“, co si myslí, že všude byli a všechno vědí…

Jak tedy začít sbírat? Mnohokrát mě napadla myšlenka, jestli bych dokázal začít od znova, jestli bych dokázal začít úplně od začátku – od nuly. Vždy jsem si odpověděl velice rychle: pustil bych se do toho znova. Sbírání v dnešní době je ale trochu obtížnější. Nejdřív bych si opatřil knihy a literaturu, které popisují, kde se co dá nalézt a jaký je současný stav na nalezišti. Velikou pomůckou pro mladého sběratele jsou mineralogické burzy. Nepříjemná doba byznysu sice sběratelům v mnohém zkomplikovala život, ale všechno zlé je i k něčemu dobré. Na mineralogických burzách se tak setkávají nejenom obchodníci, kteří svou lásku věnují cinkotu mincí, ale také sběratelé, co šutry milují upřímně. Pro nadšeného mladíka je to hotový ráj! Nejenom že si na takové burze může opatřit nezbytně nutné geologické kladívko, ale i knihy, čerstvé informace od sběratelů a nakonec i nějaký ten minerál, který mu padne do oka a musí ho za každou cenu vlastnit. Víte, jaký je to stres? Dodnes se mi stává, že před velkou burzou vzrušením dostanu průjem…

Na burze se totiž euforie graduje, protože šutráckých nadšenců tam bývá jako máku a kolektivní vzrušení pohltí téměř každého. Pro obchodníky bývají v tomto blázinci mladí sběratelé velice snadnou kořistí. Minerálům zatím nerozumějí a koupí velice často předražený šutr z ciziny, na kterém se vykutálený obchodník pořádně napakuje. Mohu to opět potvrdit z praxe, protože za mnou chodí hodně začátečníků a jeden z nich se mi přišel pochlubit blankytně modrým plátkem brazilského achátu. Oči mu svítily a věřil, že za tučnou sumu koupil nejvzácnější drahokam na světě. Víte, jak bylo pro mě těžké sesadit ho z blankytně modrého obláčku euforie opět na zem a říci mu, že se jedná o uměle zabarvený achát, který stojí pár korun, a že se v Brazílii produkují tuny těchto „nádherných“ achátů, co jsou ale v přírodním stavu nenápadné, šedé a nehezké. Teprve chemická lázeň v blankytně modré barvě a průmyslový technologický postup udělají z nenápadného šedivce kus modrého z nebe. Ale tímto vším je nutné si projít. Nikdo učený z nebe nespadl – sběratele minerálů nevyjímaje. Kolikrát jsem se na burze sám napálil a tyto zkušenosti dnes beru jako velice důležité lekce patřící ke zrání sběratele. A mohu říci, že takovéto lekce dostávám dodnes.

Není to dlouho, co jsem na jedné burze v Mnichově koupil za velice slušnou cenu drahý opál z Mexika. Nechtěl jsem ani věřit, že obchodník prodává tak nádherné kameny za tak nízkou cenu. Chytil jsem se jako malý kluk a poskakoval nad průhlednou opalizující žilkou, která hýřila celým spektrem barev. Byla zarostlá v kusu horniny a to umocňovalo její krásu. Můj „opálový obláček euforie“ stoupal kamsi do nebes a zastavil se až po několika dnech… To začal opál vysychat, barvy se ztrácely a průhlednost mizela. Moje radost se změnila v nasrání a já si ťukal na čelo, jak jsem mohl tak snadno naletět! Věděl jsem, že obchodníci často prodávají drahé opály, co po vyschnutí změní barvu a přestanou opalizovat – měnit hru barev a třpytit se. Drahý opál totiž obsahuje vodu, která se stará o lámání světla a barvoměnu. Ale ne každý drahý opál si tuto vodu dokáže udržet. Veliká část opálů z Mexika rychle vysychá a stávají se z nich opály levné, mléčné, a tím „obyčejné“. Obchodník to moc dobře věděl a před burzou nechal kameny několik dnů ve vodě, aby se nacucaly. Pak kameny vysušil a opály se tvářily jako drahé. Myslím, že to je jednoduchý trik, ale tak účinný, že se i kdejaký zkušený sběratel chytne. Na burzách na nás totiž číhají nástrahy na každém rohu…