TIBETSKÉ BÁJE O MILAREPOVI

Ukázka z knihy

Jednoho překrásného dne Milarepa odpočíval – meditoval ve svém oblíbeném posedu. Neseděl v typické pozici pro meditace. Milarepa vůbec nebyl typický, vlastně téměř vše dělal netypicky. Nejednomu lámovi by vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, kdyby nějaké měl, z kousků, které prováděl po celém Tibetu. Všechny ale končily smíchem, poznáním a pochopením. Jeho vtipné příhody naplňovaly lidi veselím a láskou. Milarepa, jako duchovní veličina, kterou uznával celý Tibet, provedl mnoho kousků, kterým lidé říkají „zázraky“. Tyto zázraky ale nepoužíval často, vždy jenom v nejnutnějších případech. Nechtěl se odlišovat od svých přátel, považoval se za obyčejného člověka z lidu. Nikdy se nad nikým nevytahoval a nepovyšoval.

Onoho překrásného dne seděl Milarepa ve svém posedu a pozoroval svět. Neseděl totiž jenom tak, na obyčejném místě, ale na samotném vrcholku strmé a nepřístupné hory. Slunil se a pozoroval mohutné hory, tyčící se v dálce. Vítr fičel a pohrával si s jeho dlouhými, černými vlasy. Z tohoto místa byl znamenitý výhled do údolí, kterým vedla cestička a tekla přes něj divoká horská řeka. Zurčela, žbluňkala a naplňovala údolí nekonečným šumem vodního živlu. Cestičkou po celý den putovali sem a tam různí lidé – obchodníci, pastevci s dobytkem i poutníci. Pulzoval tady život. Nedaleko byla vesnice a za ní se údolí rozestupovalo do široké květnaté zahrady. Milarepa radostně vnímal překrásný den a otevíral svou mysl pozitivním energiím, rozmlouval s duchovními bytostmi a ještě přitom stačil pozorovat pulzující život dole v údolí. Nikdo si ho nevšiml, nikoho nenapadlo podívat se na vysokou nepřístupnou horu a hledat na ní člověka. Jak by se tam někdo vůbec mohl dostat? Výstup by v dnešní době byl možný snad jedině vrtulníkem…

Den se pomalu chýlil ke svému konci, ruch na cestě ustával a divoká řeka pomalu převažovala svými zvuky nad lidskými hlasy a pokřiky. A zvuky? Ty se šířily v údolích a skalách velice nečekaně, například ozvěna, která si často tropila z lidí legraci. Nebylo nijak snadné se na tu dálku domluvit. Lidi proto na sebe neustále pokřikovali, mávali rukama, zdravili se a ptali se: „Máte rýži?“ Nebo: „Nechcete koupit kůži?“ Ozvěna však všechno předělávala a míchala, proto mnohdy docházelo k nedorozuměním a smíchu. Nádherný den pomalu, ale jistě, končil, slunce se blížilo více a více k vrcholkům hor, až se najednou ukrylo za hřebeny skalních hradů a objevil se stín. Z ničeho nic nastalo šero a člověk potom sotva viděl na cestu. To všechno obyvatelé Tibetu dobře znají, dobře vědí, kdy je čas vrátit se domů, kdy rozdělat oheň a přichystat se k přenocování v horách. Putování po Himalájích má svá přísná pravidla, která všichni dodržují.

Milarepa stále seděl na vrcholku hory, sledoval, jak údolí pohlcuje stín, všechno upadá do šera a ztrácí se z dohledu lidských očí. Cestovní ruch utichl, byla slyšet jenom voda v řece, jak se pění, kvílí a šumí, hnána divokým tempem do údolí. Najednou Milarepa zbystřil sluch i zrak. Slyšel, jak si někdo v dálce cestou prozpěvuje a píská. „Asi nějaký opozdilec,“ pomyslel si. A opravdu, ještě stále se dal rozeznat človíček, jak si to štráduje po cestě. Byl nepozorný, skoro vůbec se nedíval pod nohy, zakopával o skály, potácel se ze strany na stranu a občas upil z čutory nějaký nápoj, který byl zřejmě příčinou jeho veselé nálady. Človíček byl celý něčím ověšený. Milarepa zaostřil zrak a pochopil, koho vidí. Byl to známý bylinkář a mastičkář. Na zádech měl vak a na něm visely různé léčivé byliny. Byly tam kohoutí pařáty, mastičky a vodičky, malá dřívka a kdejaké léčitelské náčiní.

V dřívějších dobách, kdy neexistovala moderní medicína, sanitky a nemocnice, bylo v Tibetu všechno jinak. Léčitelé, mastičkáři, bylinkáři, chodili od vesnice k vesnici a nabízeli lidem své služby, lektvary, medikamenty a odvary. Museli si sami vyhledávat nemocné. Někteří z nich léčit uměli, jiní se o to jenom snažili a chtěli tak lehce přijít k odměně. Prakticky každý Tibeťan byl tak trochu lékařem a mnoho lidí vědělo, jak léčit základní nemoci pomocí bylin, másla, zaříkávaní a podobně. A právě takovým léčitelem byl i náš mastičkář. Přišel asi nedávno k nečekané odměně za své služby a teď se potácel po cestě u řeky. Milarepa s napětím očekával, jak to všechno dopadne. Nelíbilo se mu jeho vrávorání a už vůbec ne čas na cestu. Bylo už příliš pozdě na to, aby včas dorazil do nedaleké vesnice. Mastičkář byl však veselý, občas si i zatancoval, občas upadl, ale hned se omluvil nejbližšímu balvanu: „Nezlobte se slečno, neuhodil jsem vás?“ A pak vyprskl smíchem a potácel se dál.

Byl tady ještě jeden problém a mastičkář na něj brzy narazil – v cestě mu stál most, který vedl přes řeku. Ta byla opravdu divoká a prudká, dostatečně široká a dostatečně ledová. Přebrodit se nedala, silný proud by člověka strhl a ostré kameny by ho rychle roztrhaly na malé kousky, pokud by se ještě předtím neutopil. Pád do řeky by byl pro každého osudný. Mastičkář se před problémem zastavil, zavrávoral, zaklel a vykřikl: „Hele, most!“ To ale nebyl most, jaký známe dnes, postavený z kamene, betonu nebo železa a na něm pěkná cesta s asfaltovým povrchem. Byl to most provazový! Dnešní člověk by musel dlouho sbírat odvahu k tomu, aby po něm přešel na druhou stranu řeky. Byly to v podstatě natažené provazy, různě propletené, aby z nich člověk nevypadl. Ty spodní sloužily jako podlaha, na které byla prkna, aby mohli přejít i oslíci, muly, jaci a kozy. Jiné provazy byly nataženy asi ve výši rukou a sloužily jako zábradlí. A všude to pak bylo vypletené provazy jako pavučinou. Most byl pevný, ale zároveň i pružný, za slunného dne se dal přejít vcelku bezpečně. Člověk musel jenom dávat pozor, aby správně našlapoval na prkna. Bylo také potřeba se pevně držet „zábradlí“. Po mostě přecházel i dobytek a to vypadalo opravdu legračně, protože most se s každým krokem pohyboval, kymácel, poskakoval a kroutil jako živý. Svůj účel za dne však dokonale splňoval.

Teď, v narůstající tmě, pozorován zvědavým Milarepou, stál náš mastičkář před velkým problémem. Most! Lokl si naposledy z čutory, otřel ústa a odhodlaně vykročil vpřed. Avšak jeho chůze po prvním kroku ještě více znejistěla. Most se začal prohýbat a poskakovat, mastičkář chtěl vyrovnat rovnováhu, ale všechny jeho pohyby, které měly srovnávat pohyby mostu, měly přesně opačný účinek. Byl to takový komický balet, most se čím dál tím více houpal, tancoval a mastičkář mu nadával: „Neblbni, stůj! Neklepej se, netancuj, už to bude…“

Milarepa zneklidněl. Vycítil nebezpečí, které tomuto veselému človíčkovi hrozí. Postavil se a velice pozorně sledoval, co bude dál. Netrvalo dlouho, než mastičkář špatně šlápl na prkno. To se uvolnilo, propadlo do řeky a na jeho místě zela veliká díra. Mastičkář udržoval rovnováhu, ale byla už skoro tma a díru nebylo vidět. Bylo jasné, že do ní spadne. Vzápětí se propadl a visel zavěšený jednou nohou na provazu mostu. Studená voda řeky mu bičovala tvář. Začal křičet: „Pomóóóóc…“ Ale jak otvíral ústa, tak pil vodu a nebylo nic slyšet. Bylo zřejmé, že ho proud za chvíli strhne. Milarepa už na nic nečekal, vznesl se do vzduchu a použil jeden ze svých kousků – umění létat. Rychle přiletěl nad provazový most. Voda mezitím mastičkáře pohltila a vyplavila nad hladinu jeho náklad bylinek a batoh.

Milarepa se tichým letem vznášel nad hlučící řekou a vyhlížel človíčka. Vzduch kolem jeho těla světélkoval. Najednou se nešťastný mastičkář vynořil z divokého proudu. Milarepa ho uchopil za nataženou ruku a vytáhl ho z vody, jakoby nic nevážil. Kousek s ním poodletěl a položil ho za mostem na cestu. Mastičkář lapal po dechu, nevěděl čemu se má více divit, jestli ledové vodě nebo neuvěřitelnému zázraku a nečekanému letu… Milarepa ho osušil svým pláštěm a začal ho uklidňovat… Až když to človíčkovi všechno došlo, vrhl se na zem a začal Milarepovi líbat nohy. Ten ho však drsně zvedl a řekl: „To už nikdy nikomu nedělej! Já jsem ti rád pomohl a ještě ti pomohu…“

Posadil mastičkáře, zvedl prst a řekl: „Dívej se na můj prst!“ Mezitím si důkladně prohlížel hlavu třesoucího se chlapíka. Pak řekl: „Pozor!“ a pěstí uhodil mastičkáře přesně mezi oči, tomu se rozsvítilo a uviděl milióny hvězdiček.
Zařval bolestí a křičel: „Proč mě mlátíš? Chceš mě zabít? Nejdříve mě zachráníš a teď tohle? Co blbneš…!?“
Milarepa mu klidně odvětil: „A teď se podívej na mě!“
Mastičkář si ještě držel hlavu, ale když otevřel oči, tak je hned v úleku zavřel a vyhrkl ze sebe: „To není možné! Ty svítíš, měníš barvy, já jsem se nejspíš zbláznil!“
Milarepa ho poklepal po rameni a řekl: „Příteli, to, co vidíš, je lidská aura. Teď můžeš vidět příčiny nemocí a budeš vědět, jak správně používat ty své mastičky a byliny. No řekni, není to náhoda, co ti ta ledová koupel způsobila?“

Mastičkář začal radostí skákat. Již dříve slyšel o energii, kterou vyzařuje každé lidské tělo. Věděl, že jí říkají „aura“. Věděl, že barvy vyjadřují stav orgánů a zdraví celého těla, ale že by zrovna on mohl toto všechno vidět?!! Potom Milarepa dovedl mastičkáře do blízké vesnice, tam oba dopili obsah čutory. Ta jediná mu neuplavala, protože ji měl na řemínku kolem krku. Ztratil sice celý svůj majetek, který mu voda odnesla, ale našel něco cennějšího – nového přítele. Naučil se opravdu léčit a dar vidění aury používal vždy jenom ve prospěch svých pacientů. Nikdo mu už pak neřekl „mastičkáři“, ale jenom „pane doktore“. A s Milarepou se vídali často. Stali se přáteli a užili si spolu ještě hodně legrace.